Cesta kouče

Moje cesta ke koučování – Od dětství k naplnění poslání...

Vždycky jsem měla pocit, že mě život nějakým způsobem připravoval na to, abych se stala koučem. Už jako malé dítě jsem byla přirozeným lídrem, který rád podporoval a motivoval své kamarády. Vymýšlela jsem hry, organizovala akce a snažila se být pro ostatní oporou. I když jsem tehdy ještě úplně nerozuměla slovu "empatie", intuitivně jsem cítila potřeby druhých a snažila jsem se jim pomáhat.

Svou citlivost jsem si však často vykládala jako slabost a snažila jsem se ji potlačit. Uzavírala jsem se do sebe a raději jsem problémy dusila v sobě, než abych o nich mluvila. Přesto jsem vždycky dokázala poradit svým přátelům a rodině. Bylo to, jako bych měla nějaký vnitřní kompas, který mi ukazoval správnou cestu.

V dospívání jsem zažila několik zlomových událostí, které mě výrazně ovlivnily. Prošla jsem si toxickým vztahem, který mě naučil mnoho o mezilidských vztazích a o tom, jak důležité je umět si stanovit hranice. Díky těmto zkušenostem jsem se naučila, jak překonávat překážky a jak se zvednout po pádu.

A právě tyto zkušenosti mě přivedly k rozhodnutí stát se koučem. Chci pomáhat lidem najít v sobě sílu a odvahu k tomu, aby dosáhli svých cílů. Věřím, že každý z nás má v sobě obrovský potenciál, který jen čeká na to, aby byl objeven.

Proč jsem se rozhodla založit tento blog?

Chtěla bych vás inspirovat k tomu, abyste se vydali na vlastní cestu sebepoznání. Chci vám ukázat, že i když se vám zdá, že jste uvízli v nějaké životní situaci, vždycky existuje cesta ven.

Na tomto blogu se budeme věnovat tématům jako:

• Sebevědomí a sebeúcta
• Mezi osobní vztahy
• Překonávání strachu a nejistoty
• Nastavení osobních cílů
• A mnoho dalšího

Ráda bych se s vámi podělila o zkušenost, která mě hluboce poznamenala. Byla jsem v toxickém vztahu s člověkem, který byl sám obětí násilí. Ačkoli mi bylo líto jeho utrpení, nemohla jsem přehlížet jeho vlastní destruktivní chování. Tento příběh mě naučil mnoho o manipulaci, psychopatii a o tom, jak důležité je stanovit si hranice.

Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem se do něj poprvé zamilovala. Bylo mi šestnáct a svět se mi zdál najednou barevnější. Milovala jsem jeho schopnost naslouchat, jako by mi četl myšlenky. Naše první rande bylo jako pohádka. Procházeli jsme se městem, drželi se za ruce a hodiny si povídali. Cítila jsem se konečně pochopená. Ale postupem času přišla první facka. Nečekaně, z ničeho nic. Bylo to jako když praskne mýdlová bublina. Najednou jsem se ocitla v úplně jiném světě, světě strachu a nejistoty.

Každá další rána byla jako další kapka do přetékajícího poháru. Kopance, škrcení, jeho modré oči plné zlosti, které se zvětšovaly s každým výdechem. Cítila jsem se jako v pasti, jako v hororovém filmu, kde není úniku. Jeho výhrůžky o prodeji mé osoby, mě paralyzovaly. Představovala jsem si, jak mě naloží do auta jako kus zboží a odvezou do neznáma. Byla jsem jako zajíc chycený v osidlech, který se marně snaží vyprostit. S každým škrcením jsem se přibližovala ke svému konci, ale zároveň jsem se vzdálila sama sobě. Ztratila jsem veškerou naději a víru v to, že někdy budu opět svobodná.

Začala jsem se měnit. Ztrácela jsem chuť k jídlu, noční můry mě probouzely a ve škole jsem se soustředila stále hůře. Jednoho dne došlo k eskalaci. Když se na mě vrhl s nožem, jako by ve mně něco prasklo. Vše se odehrálo tak rychle. Pamatuji si jen záblesky – jeho zběsilé oči, lesk čepele... A pak jsem ho držela v ruce já. Nevzpomínám si, jak se to stalo. Později jsem seděla na zemi, plakala a smála se zároveň. Bylo to, jako by moje mysl ztratila kontrolu. Až dodnes se ptám, jak jsem to mohla přežít.

Jednoho dne se všechno změnilo. Zavolala si mě má profesorka do kabinetu. Začala na mě křičet a já se sesypala. Odhalila jsem své skryté problémy. Když jsem se sesypala, uvědomila jsem si, jak jsem byla zranitelná. Ten den byl klíčový i když následky mého odchodu od něj byly devastující – stalking, strach, ale také obrovská podpora blízkých. Dnes vím, že jsem silná a že jsem to zvládla. A i když se to zdá neuvěřitelné, z této zkušenosti jsem vyšla jako silnější člověk.

Prošla jsem si peklem. Zrada, bolest, bezmoc – slova, která se mi vryla do duše. Cítila jsem se ztracená, jako by mi někdo vytrhl kus ze srdce. Ale v těch nejtemnějších chvílích jsem našla sílu, o které jsem ani netušila. Zvedla jsem se, oprášila si kolena a rozhodla jsem se, že se nenechám porazit. Každá jizva, každá slza mě posílila. Dnes vím, že jsem silnější než kdy předtím. Naučila jsem se milovat sebe sama i přes všechny chyby. A nejcennější lekcí bylo uvědomění si, že život je křehký a že každý okamžik je dar. Proto se nebojím. Strach už mě nemůže ovládat.

Život se se mnou nemazlil, ale to je prostě život:

Každá rána, kterou jsem od života dostala, byla jako nový začátek. Z každého pádu jsem se zvedla silnější. Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem se cítila úplně na dně. V životě jsem si prošla několikrát zradou, rozvodem, ztrátou identity... Bylo to jako být v bouři, bez pevné půdy pod nohama. Ale v hloubi duše jsem věděla, že tohle nemůže být všechno. Začala jsem pracovat na sobě, hledala jsem svou cestu. A našla jsem ji. Dnes jsem silná, nezávislá žena, která ví, co chce. A chci pomoci i vám. Chci vám ukázat, že i vy dokážete překonat cokoliv. Že i z těch nejtemnějších okamžiků se dá vylézt a vybudovat si život, o kterém jste snili. Jste připraveni vydat se se mnou na tuto cestu?