Whataboutismus: Když argumenty nestačí

Whataboutismus: Anatomie argumentačního klamu …

Whataboutismus je argumentační faul, který se snaží odvést pozornost od kritiky tím, že poukáže na jiný, zdánlivě podobný problém u oponenta. Místo aby se řešila původní kritika, whataboutismus ji zpochybňuje protiobviněním. Cílem je zneplatnit argument protistrany a vyhnout se zodpovědnosti za vlastní činy.

"Tu quoque" klam:

Latinský výraz "tu quoque" znamená "ty také". Tento klam spočívá v tom, že se snažíme zneplatnit kritiku poukazováním na to, že kritik sám jedná podobně. I když kritik může mít "máslo na hlavě", neznamená to, že jeho kritika je automaticky neplatná.

Příklad:

• Osoba A: "Kouření je škodlivé a mělo by být zakázáno."
• Osoba B: "Ale ty sám jsi dříve kouřil!"

V tomto případě osoba B používá whataboutismus (tu quoque klam) k odvedení pozornosti od škodlivosti kouření a útočí na osobu A, místo aby se zabývala meritem jejího argumentu.

Kognitivní disonance:

Kognitivní disonance je stav psychického nepohodlí, který vzniká, když si uvědomíme rozpor mezi našimi postoji, přesvědčeními a chováním. V případě whataboutismu se tento rozpor objevuje, když jsme konfrontováni s kritikou, která zpochybňuje naše vlastní jednání nebo postoje. Místo abychom tuto kritiku přijali a přehodnotili svá přesvědčení, snažíme se ji zneplatnit whataboutismem. Tím si udržujeme iluzi konzistence a vyhýbáme se nepříjemnému pocitu viny či zodpovědnosti.

Příklad:

• Kritika: "Tvoje firma znečišťuje životní prostředí."
• Reakce s whataboutismem: "Ale ostatní firmy to dělají taky, a mnohem víc!"

Tímto způsobem se snažíme minimalizovat rozpor mezi kritikou a naším přesvědčením, že naše firma jedná správně.

Potřeba sebeobrany:

Whataboutismus může být také projevem obranného mechanismu ega. Kritika může být vnímána jako útok na naši osobu, a proto se instinktivně bráníme. Místo abychom kritiku racionálně zhodnotili, snažíme se ji obrátit proti útočníkovi a zneplatnit ji poukazováním na jeho vlastní chyby. Tím chráníme své ego před poškozením a udržujeme si pocit vlastní hodnoty.

Příklad:

• Kritika: "Měl by ses omluvit za své chování."
• Reakce s whataboutismem: "A co ty? Pamatuješ si, jak jsi se choval minulý týden?"

V tomto případě se snažíme odvést pozornost od vlastního pochybení a útočíme na kritika, abychom se vyhnuli zodpovědnosti.

Tribalismus:

Tribalismus je tendence identifikovat se s určitou skupinou (národ, politická strana, sociální bublina) a vnímat ostatní skupiny jako cizí a potenciálně nepřátelské. Whataboutismus může tribalismus posilovat tím, že zdůrazňuje chyby "nepřátelských" skupin a zároveň bagatelizuje nebo omlouvá chyby vlastní skupiny. Tím se vytváří obraz "my" versus "oni" a posiluje se soudržnost uvnitř vlastní skupiny.

Příklad:

• Kritika: "Politici z vaší strany jsou zkorumpovaní."
• Reakce s whataboutismem: "A co politici z té vaší strany? Ti jsou snad svatí?"

V tomto případě se snažíme zneplatnit kritiku poukazováním na chyby "nepřátelské" strany a zároveň obhajujeme vlastní skupinu.

Falešná ekvivalence:

Whataboutismus se často opírá o vytváření falešné ekvivalence mezi dvěma problémy, které se sice na povrchu mohou zdát podobné, ale ve skutečnosti se liší v závažnosti, kontextu nebo morálním rozměru. Tímto způsobem se snaží bagatelizovat kritiku a zlehčit závažnost problému.

Příklad:

• Kritika: "Vláda by se měla více zaměřit na boj s korupcí."
• Reakce s whataboutismem: "Ale i v jiných zemích je korupce, a mnohem horší!"

V tomto případě whataboutismus vytváří falešnou ekvivalenci mezi korupcí v dané zemi a korupcí v jiných zemích. I když je pravda, že korupce je globální problém, neznamená to, že by se daná země neměla snažit o její potlačení.

Ad hominem:

Whataboutismus se často blíží ad hominem argumentu, který útočí na osobu, nikoli na její argument. Zpochybňováním morální autority oponenta se snaží zneplatnit jeho argumenty, i když jsou logicky správné.

Příklad:

• Kritika: "Je důležité chránit životní prostředí."
• Reakce s whataboutismem: "Ty jsi ale ten poslední, kdo by o tom měl mluvit, vždyť jsi dříve pracoval v ropném průmyslu!"

V tomto případě whataboutismus útočí na osobu kritika a zpochybňuje jeho morální autoritu, místo aby se zabýval argumentem o ochraně životního prostředí.

Red herring:

Whataboutismus může fungovat jako "red herring" (česky "červený sleď"), tedy odvádění pozornosti od hlavního tématu. Záměrným zaváděním nesouvisejících témat se snaží zamlžit diskusi a zabránit racionálnímu řešení problému.

Příklad:

• Kritika: "Vláda by měla investovat více do vzdělávání."
• Reakce s whataboutismem: "A co zdravotnictví? To je snad méně důležité?"

V tomto případě whataboutismus odvádí pozornost od tématu vzdělávání a zavádí nové téma (zdravotnictví), které s původní kritikou nesouvisí.

Politika:

V politice je whataboutismus velmi rozšířeným jevem. Politici ho často využívají k odvracení pozornosti od kritiky a k útokům na své oponenty. Místo aby se zabývali meritem věci a odpovídali na otázky, snaží se zneplatnit kritiku poukazováním na údajné chyby protistrany. Tím se snaží vyhnout zodpovědnosti za své vlastní činy a zdiskreditovat své protivníky v očích veřejnosti.

Příklady:

• V reakci na kritiku porušování lidských práv v dané zemi politik poukáže na podobné problémy v jiných zemích.
• V debatě o korupci politik obviní protistranu z ještě větší korupce.
• V diskusi o zahraniční politice politik zpochybní morální autoritu oponenta poukazováním na jeho minulá rozhodnutí.

Whataboutismus v politice může mít závažné důsledky. Může znemožnit konstruktivní dialog a vést k eskalaci napětí mezi politickými stranami. Může také podkopávat důvěru veřejnosti v politiku a demokratické instituce.

Média:

Whataboutismus se může objevovat i v médiích, a to jak v článcích, tak v komentářích. Novináři a komentátoři ho mohou používat k manipulaci s veřejným míněním a prosazování určitého narativu. Mohou například zlehčovat problémy v jedné zemi poukazováním na horší problémy v jiné zemi, nebo zpochybňovat morální autoritu kritiků poukazováním na jejich vlastní chyby.

Příklady:

• Článek o ekologické katastrofě v dané zemi bagatelizuje problém poukazováním na podobné katastrofy v minulosti.
• Komentář zpochybňuje kritiku vládní politiky poukazováním na to, že i předchozí vlády dělaly chyby.
• Reportáž o protestu proti válce zmiňuje i násilné protesty v jiných zemích, čímž se snaží zneplatnit argumenty protestujících.

Whataboutismus v médiích může vést k dezinformacím a manipulaci s veřejným míněním. Může také prohlubovat polarizaci společnosti a znemožňovat objektivní informování o důležitých tématech.

Mezilidské vztahy:

Whataboutismus se může objevovat i v běžných diskusích mezi lidmi. Může sloužit k obraně ega, vyhýbání se zodpovědnosti nebo zpochybňování morální autority druhých. V mezilidských vztazích může whataboutismus vést k nedorozuměním, konfliktům a narušení vztahů.

Příklady:

• V partnerské hádce jeden z partnerů zpochybňuje kritiku druhého partnera poukazováním na jeho vlastní chyby.
• V diskusi s kamarádem se jeden z nich snaží zneplatnit kritiku poukazováním na to, že i kamarád má "máslo na hlavě".
• V rodinné hádce se jeden z členů rodiny snaží vyhnout zodpovědnosti za své chování poukazováním na chyby ostatních členů rodiny.

Znemožňuje konstruktivní dialog:

Whataboutismus je ve své podstatě destruktivní argumentační taktika, která znemožňuje racionální debatu a hledání řešení. Místo aby se diskutovalo o meritu věci a hledaly se společné body, whataboutismus odvádí pozornost k nesouvisejícím tématům a zpochybňuje motivaci a morální integritu oponenta. Tím se znemožňuje dosažení konsenzu a řešení problémů.

Příklad:

V debatě o klimatických změnách jedna strana argumentuje nutností snižování emisí skleníkových plynů. Druhá strana namísto věcné argumentace použije whataboutismus a začne mluvit o tom, jak první strana v minulosti sama přispívala ke znečištění. Tím se debata odkloní od původního tématu a znemožní se hledání řešení.

Dlouhodobé důsledky:

• Nerozhodnost a stagnace: Pokud se whataboutismus stane běžnou praxí v politické debatě, může vést k neschopnosti řešit důležité problémy a k celkové stagnaci společnosti.
• Prohlubování konfliktů: Whataboutismus může znemožnit smírčí řešení konfliktů a vést k jejich eskalaci. Místo hledání kompromisů se strany utvrzují ve svých pozicích a vzájemně se obviňují.

Polarizuje společnost:

Whataboutismus přispívá k polarizaci společnosti a posilování tribalismu. Vytvářením falešných ekvivalencí a útoky na oponenty se vytváří atmosféra nedůvěry a nepřátelství. Lidé se začínají identifikovat se svou skupinou a vnímat ostatní skupiny jako nepřátelské. Tím se znemožňuje spolupráce a hledání společných řešení.

Příklad:

V politické debatě jedna strana obviní druhou stranu z nekompetentnosti. Druhá strana namísto věcné obhajoby použije whataboutismus a začne útočit na morální integritu první strany. Tím se debata zvrhne v osobní útoky a prohloubí se polarizace mezi oběma stranami.

Dlouhodobé důsledky:

• Společenské napětí a konflikty: Polarizace společnosti může vést k nárůstu napětí a konfliktů mezi různými skupinami.
• Oslabení demokracie: Tribalismus a polarizace znemožňují fungování demokratických institucí, které jsou založeny na dialogu a kompromisu.

Podkopává důvěru:

Whataboutismus může podkopávat důvěru v instituce a média. Pokud politici a novináři používají whataboutismus k manipulaci s veřejným míněním, ztrácejí lidé důvěru v jejich objektivitu a pravdivost informací. To může vést k cynismu a apatii, kdy lidé přestávají věřit v možnost pozitivní změny.

Příklad:

Politik v reakci na kritiku svého jednání použije whataboutismus a začne mluvit o chybách svých předchůdců. Tím se snaží odvést pozornost od svého vlastního pochybení a zpochybnit důvěryhodnost kritiků.

Dlouhodobé důsledky:

• Ztráta důvěry v instituce: Pokud se whataboutismus stane běžnou praxí v politice a médiích, může vést ke ztrátě důvěry v instituce a demokratický systém.
• Šíření dezinformací: V prostředí, kde se ztrácí důvěra v tradiční zdroje informací, se snadněji šíří dezinformace a propaganda.

Whataboutismus se v dnešní době stal bohužel běžnou součástí veřejného diskurzu. Jeho zákeřnost spočívá v tom, že se tváří jako legitimní argument, ale ve skutečnosti se jedná o úhybný manévr, který znemožňuje věcnou debatu. Místo aby se řešily skutečné problémy, whataboutismus odvádí pozornost k nesouvisejícím tématům a zpochybňuje motivaci a integritu oponentů.

Důsledky whataboutismu jsou dalekosáhlé. Znemožňuje konstruktivní dialog, polarizuje společnost a podkopává důvěru v instituce a média. V konečném důsledku whataboutismus brání pokroku a znemožňuje hledání společných řešení.

Proto je nesmírně důležité si whataboutismus uvědomovat a aktivně se mu bránit. To znamená:

• Rozpoznat whataboutismus: Naučit se identifikovat whataboutismus v různých formách a kontextech.
• Upozornit na něj: Pokud se s whataboutismem setkáme, je důležité na něj explicitně upozornit a zdůraznit jeho neúčelnost v dané diskusi.
• Vrátit se k původnímu tématu: Nenechat se odvést od tématu a trvat na zodpovězení původní kritiky.
• Vyzvat k věcné diskusi: Apelovat na oponenta, aby se zdržel úhybných manévrů a soustředil se na meritum věci.

Kromě individuální úrovně je důležité bojovat proti whataboutismu i na úrovni společenské. To znamená:

• Vzdělávat o kritickém myšlení: Podporovat vzdělávání v oblasti kritického myšlení a mediální gramotnosti, aby se lidé naučili rozpoznávat manipulační techniky a nenechali se jimi ovlivňovat.
• Podporovat etické chování v médiích: Vytvářet tlak na média, aby se zdržela používání whataboutismu a dalších manipulačních technik a dodržovala etické standardy žurnalistiky.
• Vytvářet kulturu dialogu: Podporovat kulturu dialogu a vzájemného respektu, kde se problémy řeší věcnou debatou a hledáním společných řešení.

Pouze pokud se nám podaří whataboutismus eliminovat z veřejného diskurzu, budeme schopni vést smysluplné debaty a budovat zdravou a prosperující společnost.